Naše nevnímaná podmíněnost je výsledkem základní potřeby cítit se v životě „dobře“. To znamená v nejjednodušším smyslu udržet okolnosti pod kontrolou a sám sebe (ve skutečnosti své „ego“) dostat do pozice, kde sami sebe akceptujeme, že „vypadáme dobře“. Člověk se snaží vybudovat svůj „obraz“, kterým udělá „dojem“ na ostatní, ale ve skutečnosti se snaží udělat dojem sám na sebe – aby se cítil lépe. Ve skutečnosti se tím jen jako člověk snažím ostatním ukázat, že jsem hodný lásky a obdivu, že jsem „přijatelný“. Vlastně se to snažím ukázat sám sobě, anebo se alespoň o tom pokouším nějak sám sebe přesvědčit… O tom je to veškeré hledání sebedůvěry, jistoty a domova… To je skutečné pozadí štěstí a úspěchu“ ve „vnějším světě“ – že ho dokážeme na chvíli „dosáhnout“, ačkoli – a to obvykle nevidíme – ten pocit je velmi pomíjivý a z podstaty toho, jak fungují naše mysl a emoce, je neudržitelný! A kdokoli si od této „zlaté mušky“ slibuje více, bude nevyhnutelně dříve nebo později zklamán… Protože smyslem života není naplnit a uspokojit naše pocity, ale posouvat naše „vědomí“. Naší realitou a pro nás výzvou je, že svět, jak ho „vidíme“ – tzn. jak si ho interpretujeme svoz myslí, je většinou ten jediný svět, který známe a „máme“ – protože ho dokážeme vnímat a „vidět“ svými pocity a svou myslí.
To vůbec neznamená, že máme vnější svět přehlížet a dělat, že neexistuje, jak se to někdy „rádoby duchovně“ interpretuje. Jde o to rozpoznat, co je to podstatné, a co druhotné. Mysl nás nechává věřit, že život je jen náš osobní – že nám patří a že je jen na nás, jaký si ho uděláme. Ale my nejsme jeho tvůrci – jen spolutvůrci. My jsme jeho součástí, ne on naší. A dokud nám nedojde, že mysl, na kterou tolik sázíme, je sama o sobě ze své podstaty právě ten klíčový orgán, který stojí za naší lidskou „podmíněností“, za našimi „podmíněnými vzorci, je lehké zůstat třeba i po celý život u svých přesvědčení a nevšimnout si, že svou myslí vidíme jen to, co je naše mysl „ochotná“ vidět. Ve výsledku se nám život nakonec – alespoň zdánlivě – jeví být o síle, o moci a o schopnostech se uplatnit „proti“ ostatním. A od malička se všichni na tento „boj“ se životem připravujeme a učíme se mu bránit, protože životní překážky nedokážeme brát jinak než jako problémy a omezení. I na vrcholu civilizace se na život díváme způsobem, podle kterého jsme žili už před desítkami tisíc let – že přežít mohou jen ti nejsilnější, jen pojem „síla“ od té doby získal vícero podob. A z této nízké frekvence „omezeného vidění“ života vzniká lidská podmíněnost – tzv. „ego“.
Ano, všechno to, co nám připadá jako souhra okolností, se kterými se musíme prát a vypořádat, vyžaduje opravdu velké množství síly a zdánlivě i odvahy, abychom dokázali „uspět“… Co nám většinou nedochází, protože to se nikde neučí, je to, že to, s čím ve vnějším světě zacházíme, není z větší části síla či energie, kterou „máme“ přirozeně „k dispozici“, A že to nevidíme, že je jen přirozený důsledek našeho vývoje a nerovnováhy, kterou se naše aktivita soustředila v levém mozku, koncentrovaném na jednotlivosti a memorování, zatímco dispozice spojené s tím pravým, pasivním, abstraktním a vnímavým, jsme se odnaučili využívat. A tak síla, se kterou v životě zacházíme a kterou využíváme, není autentická. Až příliš často sílu aplikujeme a vynakládáme tam, kde se snažíme něco „vyrovnat“ – něco, co by podle nás (podle naší mysli) mohlo či mělo být jinak. Je to síla z mysli, která tuto sílu sama o sobě nemá, jen ji „chce“. A i když se snažíme vidět souvislosti, tak nám nedochází nám, že okolnosti vznikají vzájemným působením sil na mnohem hlubších základech, než které vnímá mysl. Jako by se např. voda rozhodla (kdyby měla svou mysl a svůj „názor“), že jednomu kameni neuhne a že ho neobteče. Voda však na rozdíl od nás se zachová přirozeně a autenticky, a teče tam, kam ji táhne její „vlastní“ proud. Nehledá v tom vědu – nicméně následuje určité „vědomí“, které je přítomné ve všem – jen my lidé jsme se ho odnaučili vnímat.
Z pohledu naší mysli to znamená, že abychom dokázali být jiní, že je k tomu třeba něco „udělat“ – vynaložit energii a čas. Z pohledu mysli to opravdu je tak, že nic v našem životě nevyžaduje tolik odvahy a energie, pokud máme objevit a vytvářet svou autentickou sílu, a abychom v sobě zastavili své ego – své navyklé postoje a reakce, kterých si vlastně ani nebýváme vědomi! Ve skutečnosti to ale není o dělání a o vynakládání energie, ale o odhalení, kde se vlastně vaše autentické hlubší či vyšší já nachází a jak k němu „přistupovat“. Nicméně, abychom mohli překonat odpor své vlastní mysli, tak to zkraje prostě chce ohromnou odvahu… Odvahu k tomu si dovolit svou mysl odpoutat z její zaseknutosti na souvislostech mezi minulostí a budoucností, a zastavit tam, kde život probíhá – v přítomnosti. Protože v naučení se vnímat a vidět přítomnost, jaká je, se skrývá skutečné kouzlo!
„Normálním“ výsledkem snažení ega, které má propojit minulost s touhou po lepší nebo ještě lepší budoucnosti, bývají dvě podoby nízkofrekvenční polarity – resp. jedna z nich. Buď boj o moc, prestiž a pocit vítězství či určité nadřazenosti, anebo naopak pocit poraženectví a cítění se být obětí – okolností nebo druhých lidí. Jakékoli vymezování se a hledání identity je neustále držení se naučených vzorců a svého „ega“. To nebývají jen nějaké velké či „očividné“ věci – v běžném životě to může být např. o potřebě mít poslední slovo, prosazovat se hlasitěji anebo křikem, rozčilováním anebo jen neklidným dýcháním; odcházením ze strachu z výčitek a odsuzování anebo opovržení, Nereagovat s vědomím a nadhledem vyžaduje odvahu, upřímnost a vůbec ochotu vidět, co to je – to, co způsobuji svými reakcemi a co je poza tím, jak reaguji. A to vyžaduje hodně odvahy, která je nutná při vytváření autentické síly – síly, která vám niterně a neodlučitelně patří, protože je neustále připravená uvnitř vás.
Upřímnost a odvaha jsou pak důležité k tomu, abyste se dokázali čistě podívat sami na sebe – abyste rozpoznali, jestli jak ji používáte nyní, jestli ji nepoužíváte k tomu, abyste něco udělali, abyste udělali „dojem“ a cítili se lépe před sebou a před ostatními, anebo ji používáte k tomu, abyste s plným vědomím zažili a podívali se na svůj strach a mohli ho v sobě změnit – to je nové použití odvahy a jangové (mužské) síly, na rozdíl od té, kterou dnes můžete vidět všude kolem, protože se shodou evolučních okolností „síla“ a „vzdorování“ dnes nachází takřka na „piedestálu“. A to nemyslím nijak negativně, protože to vše, jak to je, má svůj smysl a svou roli v celém příběhu. Nicméně, síla nového vědomí je v jeho „duši“ – v otevřenosti, harmonii a úctě k Životu. V tom je autentičnost této síly. A skutečná odvaha je v tom, dokázat využít „příležitost“, kterou nám všechny ty tlaky a bolesti života, anebo naopak životní pozlátka, spojená s pocitem dosažení „výher“, dávají k dispozici. Tím, že „neskočím na lep“ svým prvotním pocitům, když s něčím či někým nesouhlasím a mám chuť ho odsoudit, nebo když mi někdo hodí klacky pod nohy nebo mě odsuzuje, a rozhodnu se na pocity, které to ve mně vyvolá, nereagovat a nehrát tu navyklou hru emocí a mysli, a vlastně ani jinak nevyjadřovat tu „svou navyklou“ (kdysi zraněnou) energii, protože už ji v sobě nechci dál „prožívat“. Protože když podle toho jednám, přestože to třeba ani nikdo jiný kromě mě neví, tak už to samotné stačí na to, že to vytváří „své“ energetické důsledky – někdo by mohl říct „negativní Karmu“ – bolestivou karmu pro mě i pro druhé, jak to jako lidé se svými pokroucenými vzorci děláme díky svému plochému vidění světa přirozeně a nevyhnutelně vlastně všichni. „Kdo nezhřešil, nechť hodí kamenem.“ A vlastně to není o ničem jiném než v sobě vytvořit nezbytné podmínky, aby se mohla objevit vaše „autentická“ životní síla. V tom je podstata jinového (ženského) otevření své mysli a vnímavosti tomu, co vychází z naší „duše“ – z našeho skrytého všudypřítomného vědomí. To o tom jsou všechny ty zdánlivé fráze ohledně lásky a srdce.