Uvolnit mysl znamená uvolnit ji od „zbytečně těžkého“ obsahu. Obsah – forma – je pevně ukotven v naší řeči, v naší komunikaci – ve slovech, která používáme k označování obsahu, a díky naší mysli v sobě každé slovo nese i emoční náboj prostřednictvím ‚navyklé představy‘ o tom, co daná věc pro nás i pocitově představuje. Tím tvoří základ i naší přehnané kritičnosti a samotné „těžké mysli“. To proto je nezbytné se zbytečných myšlenek naučit pouštět – nepoutat se na ně, nechávat je „projít“…
V každodenním životě se stačí naučit se znovu na věci, situace a lidi naučit dívat pokud možno bez ‚označování‘ a tedy ‚škatulkování’… Právě to je způsob, jak se naučit na přírodu a na život nahlížet „jinak“ – to proto, že v tu chvíli máme možnost i znovu ‚VIDĚT‘! Ale nejen to, co nám to připomíná a asociuje v naší mysli, ale to, co to prostě jen JE! V neoznačování a nenálepkování slovy je skrytá možnost začít znovu vnímat a vidět ‚život‘ – něco hlubšího, než jen věci, jako je strom na ulici, na něm sedící vrabec anebo u něj čůrající pes.
Bez takovýchto obsahových konstrukcí, tvořených myslí a přenášených slovy, máme dokonce i v neživých věcech možnost znovu vnímat život, protože i v nich vibrují atomy a molekuly, ale my jsme obvykle až příliš zaneprázdněni a přetíženi, než abychom takto ‚obyčejnou‘ věc vůbec dokázali vnímat. Tzn. abychom u ní dokázali zastavit svou mysl a vidět znovu v listech a v síti jejich žilkování, stejně jak v očích psa anebo i v lomu kamene znovu život, přestože já ho tady naznačuji znovu jenom slovy – protože pro naši levou dominantní mysl jsou právě slova tím klíčovým a nejběžnějším vodítkem ke komunikaci.