Podmíněnost mysli není jen problém nějaké nefunkčnosti nebo nedostatečnosti! Ve skutečnosti jde spíš o „duchovní závoj“ – o určitou otupělost ducha, která je součástí a odrazem současného stavu evolučního vývoje lidstva, a která nám ze své podstaty zamezuje přístup k opravdové sebereflexi.
Troufnu si říct, že problém současné společnosti, i aktuální problém demokracie a lidské tendence k využívání nebo následování autoritářské moci, je v právě v naší neschopnosti překročit námi uměle (tzn. lidskou myslí) stanovené hranice vidění práva, správnosti a zdraví, kde typickým příkladem je např. morálka anebo třeba tzv. „desatero“.
A celé je to o existující nerovnováze mezi pravým a levým mozkem, resp. mezi logickou, postupnou a na detaily se koncentrující a memorující levou myslí, na kterou jsme se jako lidstvo naučili až slepě spoléhat, a abstraktní – celek, hloubku a smysl vnímající pravou myslí, kterou jsme se vnímat a využívat do značné míry odnaučili. To ona je tím, co nás propojuje s dimenzemi života, které nejsou přímo „vidět“. My lidé ale máme pocit, že tím, kdo naši mysl ovládá a využívá, jsme jen my sami, ale ve skutečnosti jde do velké míry o podvědomý energetický náboj, který si žije svým „navyklým“ způsobem.
To proto se myšlenky objevují nejen na naše vlastní vyzvání, ale možná i častěji jakoby „samy od sebe“, a často se jich nedokážeme pustit ani zbavit. Často nakonec ovládají spíše ony nás, což je neviditelnou příčinou mnoha psychických obtíží a nemocí. To proto, že i „mysl“ je součástí těla jako celku, a celé tělo každý člověk využívá jen v závislosti na jemu dostupné míře vědomí a tím pádem i dispozic, které reflektují úroveň našich životních vibrací – tzn. vibrací, které svým projevem umožňujeme životu vyjádřit.
Protože to celé je ve skutečnosti právě o „vědomí“ s jeho niternou inteligencí, což je de facto jen jiné slovo, kterým se snažíme naznačit, co je hlubokou vnitřní (a tedy z vrchu neviditelnou) podstatou života jako takového, a tedy i každého z nás.