Agresivita je jen jednou formou projevu nahromaděných emocí, a je potřeba říct, že při pohledu a hodnocení zvenčí je velmi obtížné emoce a člověka uchopit, protože lidská společnost obecně je zatím vůči registrování skutečného pozadí procesu emocí poměrně přezíravá – tzn. jak a kde dochází k formování lidských návyků a vzorců.
Emoce jsou díky svému pevnému propojení s lidskou myslí součástí jejich společného procesu podmiňování – jehož primárním zdrojem je emoční zraňování v průběhu dětství a dospívání, kdy dochází k formování všech základů lidských návyků a vzorců. Tento proces vrcholí v pubertě, a ve skutečnosti skrze něj nikdo neprojdeme a ani nemůžeme projít bez jizvičky, protože je prostě součástí evoluce člověka. Dá se říct, že díky navyklé neschopnosti otevřít oči a zahlédnout vazbu emocí a mysli v sobě každý z nás nese nějaké emoční zranění či pokroucení, které se předává dětem z generace na generaci a prakticky se projeví určitou ztrátou schopnosti čistě vnímat a projevovat emoce a jejich energetiku. Zákon o zachování energie totiž platí i tady, a neuvolněné (potlačené) emoce nejen že vždycky po čase „bouchnou“, ale mezitím dokážou páchat nenapravitelné škody na zdraví člověka.
Tím, že jsou děti ponechány napospas svým emocím a emocím těch, kdo je vychovávají, skryté kumulované napětí se začíná projevovat stále víc už i v dětském světě. A i když by bylo hezké, kdyby díky uvědomělým rodičům a škole jednou už i děti dostaly šanci začít poznávat, vnímat a uvědomovat si své emoce (více o tom níže), ještě důležitější je, aby přitom měly hlavně šanci mít vedle sebe ve svých rodičích konečně zdravé, citlivé (nikoli přecitlivělé!), vyrovnané a chápající vzory, tzn. aby si zejména rodiče začali být vědomi svých vlastních podmíněností a svých strachů a jejich (tzn. svého) dopadu na své děti.
Vnímat emoce ve skutečnosti znamená vnímat energii, která je součástí vnitřní elektrochemie a energetiky, která nás pohání. „Vnímat“ znamená si uvědomovat, že je tato energie uvnitř nás nejsme my! Díky jejich propojení s myslí nás tlak myslí na jedné straně svádí k tomu se s emocemi identifikovat – vidět je jako součást svého bytí, a na druhé straně si vždy najde i nějaký vnější zdroj (resp. „původce“), který je spustil. Ve skutečnosti to ale nejsme my – naše podstata je poza nimi, hlouběji! A až když se své emoce naučíme vnímat a vidět mechaniku života „shora“, poznáme, že nás nemusí ovládat, protože nám jen říkají, co se v nás děje – jak se cítíme a co v nás jejich tlak vyvolává. A my to jen musíme dokázat uvidět a přijmout, jak to je, a přestat se tomuto pocitu kompulzivně bránit, protože v takovém případě se tato energie a její tlak jen přesměruje jinam.
Realita je ale taková, že tím, jak jsme všichni součástí hry života, jsme dnes všichni kulturně podmíněni své zejména negativní emoce buď tajit a skrývat, anebo bezuzdně ventilovat a obhajovat si to. Ale dokud je neprojevíme, mohou být naše projevy a „signály“ pro okolí velmi matoucí. Mateme tělem obdobně jako ledovec, který ze sebe nad hladinou ukazuje jen malou špičku. Nicméně, energetický náboj emocí se neztratí. Emoční zranění, způsobená nedostatkem lásky, chladností a necitlivostí pulsují uvnitř nás neustále dál ve formě potlačovaného nepříjemného strachu a úzkosti, které se lidé snaží necítit a vytěsňovat je. O to více lidé touží naopak po prožívání pozitivních emocí, které člověku na chvíli dají pocit síly a převahy nad životem, ale protože takový pocit dlouho nevydrží, tak lidé obvykle vyhledávají stále větší a silnější podněty a zážitky – v jídle, v alkoholu, v drogách, v sexu, v zábavě, v práci, ve hrách, ve sportu, atd., a nejednou se na těchto aktivitách mohou stát i závislí.
Emoční strach, nejistota a prázdnota nás dovedly i k touze po úspěchu, po pocítění své hodnoty a svého uplatnění, což jsou věci formující tzv. lidské „ego“. Právě potřeba bránit svou pozici, názor a hlavně svůj „dobrý vnitřní pocit“, nás dovedla k naší „reaktivnosti“ – k podmíněným vzorcům chování, které nejsou jen prostou odpovědí na podnět, ale reaktivní – útočnou a přehnanou odpovědí, a právě tato obecná tendence k reaktivnosti je nízkofrekvenčním základem našich navyklých vzorců, která se individuálně i kolektivně předává z generace na generaci. Kolektivně např. tím, jak jsou lidé přecitlivělí na své ego a na sobecké bránění názorů svých názorů, postojů a přesvědčení, anebo názorů podobně smýšlející skupiny lidí. A tím, jak se se svou myslí a emocemi lidé identifikují, se lehce z lidí s jiným postojem stávají nepřátelé. A bez prohlédnutí tohoto konceptu představují lidé a lidstvo časovanou bombu…
Pocity, jako je na pocit zranitelnosti, slabosti anebo ublíženosti či nesvobody tak stojí jak za lidským sobectvím, tak i bezohledností, pomstychtivostí, nenaplněností, anebo třeba i za obdivováním silných vůdců, kteří takovým lidem dokážou aspoň na přechodnou dobu (než se tito vůdci ukážou v jiném světle) zajistit pocit síly a vítězství, který si sami zajistit nedokážou, nicméně „hezké“ pocity vždy fungují jen na chvíli, a tak nikoho trýznivého pocitu tíhy a bolesti nikdy natrvalo nezbaví… Hromadění vnitřního napětí, protože samo od sebe nikdy neskončí, s sebou časem, na který se mysl orientuje, přinese nese jen další a další důsledky, které vlastně ani nelze úplně domyslet, a abychom se s nimi mohli jednou vyrovnat, musíme se nejdříve setkat, dokázat vidět a přijmout podstatu podmíněnosti emocí a mysli – našich mentálních konstrukcí, a že to všechno má svůj smysl – že jde o nezbytnou součást výzev a tlaků evoluce a o „surovinu“ určenou ke zušlechtění, ze které se musí zrodit něco nového.