Jednou z nejfalešnějších představ lidské mysli je, že svět je tady k tomu, aby nás dělal ‚štastnými‘ – že se stačí „natáhnout“ a vzít si to, co chceme. O to víc jsme pak zklamáni tím, že nám neustále posílá do cesty nějaké překážky, jako by nám doslova chtěl spíš jen nějak zabránit, abychom se necítili nenaplněni a někdy i ztraceni, a mohli se konečně cítit svobodně, šťastně a spokojeně…
Realitou je, že každý člověk trpí. Trpí proto, že život je takový – každá životní forma trpí. Člověk je ale jiný v tom, že důvěřuje své mysli, když mu říká, že to je „špatně“ – že stačí jen to „zlo“ či „chybu“ opravit…
V návaznosti na témata ve vašem životním nastavení stojí za to si všimnout, že obdobná skladba problémů se před vámi dříve nebo později vynoří znovu a znovu. A to celé proto, že je vaše mysl tak říkajíc „přitahovaná“ a „naučená“ k tomu si všímat určitých podnětů, a vaše emoce k tomu na ně reagovat.
Mysl i emoce se totiž drží na povrchu – jsou doslova „zakleté“ v „čase“. V tom, co bylo nebo nebylo v minulosti, a jak se něčemu vyhnout anebo to napravit v budoucnosti. Život ale probíhá jen TEĎ – v přítomnosti. Naučeným poutáním se myslí na vzpomínky anebo na očekávání a předsudky o budoucnosti jsme se úplně odnaučili vnímat přítomnost a BÝT PŘÍTOMNI.
Toto „bytí“ – „já jsem“ – je nejen základní podstata každé bytosti, ale celého vesmíru, protože to je i podstata toho, co je poza ním. A tudy také vede i červí díra našeho propojení s ním… Skrze něj zároveň emanují naším prostřednictvím i paprsky „světla“ – světla vědomí, které tu všichni či každý nějakým způsobem šíříme…