Nalezení „vnitřního míru“ a skryté podstaty uvnitř sebe je jediný dostupný způsob či přístupový bod, který nám umožňuje se přenést „nad“ myslí a emocemi vnímanou realitu a přerušit nekonečný řetězec utrpení a bolesti, který po sobě lidé a lidstvo zanechává ve svých podmíněných postojích a reakcích po tisíciletí, a který se v opakujících se vzorcích ovládajících naši mysl a emoce geneticky přenáší z generace na generaci na jednotlivce, skupiny i celou společnost.
Lidská nespokojenost představuje „náboj energie“ – takový „otrávený šíp“. Představuje mentální a emocionální reakci na to, že prožívaná realita je jiná, než jaká by podle představ naší mysli mohla či měla být. Hledáme klid, jistotu, bezpečí anebo bohatství a úspěch, abychom se cítili „lépe“, aby nám dával život „smysl“, a přitom jakoby nám to neustále někdo „kazil“… Někdo, vůči komu se potřebujeme vymezit a prosadit. I v kolektivním smyslu ale žijeme v době, jejíž „výzvou“ je se vyrovnat nejen s nějakým jedním velkým „problémem“, ale s faktem, že se velké problémy setkávají a ještě budou setkávat a protínat v jedné realitě.
Svět mysli a emocí je přitom takřka neustále testován a zaměstnáván potřebou překonat „odpor“ a prosadit v dnešním duálním světě to, co sami pokládáme za „dobré“. Tak to totiž běžně vnímá lidská „podmíněná“ mysl – lidské „ego“. A tento koncentrovaný střet lidských „eg“, které lpí na svých představách o „formě“, jakou život má či nemá mít, nemůže mít vítěze, protože mu chybí nezbytný odstup, nadhled a moudrost… Každopádně, naše domnělé mentální „jasno“ o tom, jak by „správně“ měl či neměl vypadat svět, dělá z přítomnosti a tím i ze života samotného vlastně jen takový „trpěný“ přechod ke kýžené „lepší“ budoucnosti.
Život ale neprobíhá jindy než „teď a tady“ – v přítomnosti, protože minulost i budoucnost se mohla či může odehrát vždycky jen v přítomnosti – vše ostatní se děje jen v naši vzpomínkách či představách. Většině z nás se ale „přítomnost“ jeví nudně – je jakoby „prázdná“, a tak jsme si navykli žít víc než v přítomnosti právě ve své mysli a ve „svých“ myšlenkách, které nás – aniž bychom si toho byli vědomi – od přítomnosti odvádějí. Přítomnost a čekání nás vlastně do značné míry děsí, otravují a zdržují od něčeho významnějšího a „smysluplného“ v budoucnosti.
Myšlenkový proces však není zdaleka něco, co tvoříme skutečně my. Náš způsob myšlení, který se snažíme ovládnout, je přitom obdobný návyk, jako způsob kterým chodíme, jíme nebo dýcháme, a velká část z toho je něco, co nemáme pod kontrolou. Většinu času se prostě snažíme „přežít“ a soustředíme se na hledání spokojenosti a tzv. „komfortní zóny“. To proto se dokážeme tak lehce nechat svést a oslepit svými pocity (strachy), kde se ke slovu dostává ona opakovaně zmiňovaná „podmíněnost“ a obranná reaktivnost, díky které se z našich vrozených darů a dispozic zformovaly naše bloky a nízkofrekvenční vzorce chování. A „podmíněnost“ není ve skutečnosti nic jiného, než návyk. Návyk žít své dispozice způsobem, který je „ohnutý“ do obranné polohy – je projevem životní vibrace, která se vzdálila ze souladu s proudem a tokem, který život tvoří.
Odpojením se od přítomnosti jsme se ve skutečnosti vzdálili opravdové živosti života, který sice přirozeně probíhá dál, ale my místo abychom to, co v sobě k jeho žití máme, naplno zosobňoovali a žili s ním v souladu, se ho snažíme, když to zjednoduším, „vymyslet“, abychom v konkurenčním souboji vlků přežili. A to všechno jen proto, že jsme ho prostě přestali vnímat, a za to“správné“ jsme se naučili pokládat hlavně to, co přijde „logicky správné“ naší okolnostmi omezené mysli – přestože život evidentně není jen logický…
Přítomnost nám ale zároveň neustále nabízí výjimečnou možnost k tomu se se životem a tím pádem i sami se sebou, protože jsme JEHO součástí, propojit. Propojení s „přítomností“ je totiž nejpřístupnější „červí díra“ k „vědomí“. K onomu takřka mýticky tajemnému hlubšímu či vyššímu vědomí. Vědomí představuje otevřenost, vnímavost a nadhled! To kvůli němu jsme tady – abychom ho v sobě posouvali a přeladili – ne „vědění“, které z něho vychází. Vědění je založené na myslí zachycených detailech, zatímco vědomí je o vnímání úplnosti, hloubky, celku. Vědomí je o posunu „vnímání“ života, a schopnost a ochota vnímat „sám sebe“ je to první, co se musíme naučit, abychom změnili svůj postoj k životu a k jeho tlakům a všemu, co se skrývá za slovem „utrpení“ či „nespokojenost“.
Protože smyslem lidské nespokojenosti není se jen utrpení zbavit ani svůj vnější projev „opravit“, abychom v životě tolik „nenarážel“ a netrpěli, jak by mohl leckdo očekávat. Smyslem je začít své vnitřní napětí, a odkud se bere, vidět a vnímat, a tím, že ho necháme vědomě proběhnout ho uvolnit a díky tomu nalézt i vnitřní ukotvení, prostor a mír, který nám umožní se nenechat unášet svou myslí a emocemi a udržet si od mysli a jejího interpretování vnějších věcí odstup, aniž bychom se jim vyhýbali a nevnímali je.
Lidská mysl je přirozeně ohromně hodnotný nástroj. Ale její největší potenciál se ukáže, až když si budeme plně vědomi toho, kdo jsme a co děláme – když rozpoznáme a odhalíme své skryté tendence a energetiku vnitřního napětí bez lustrování (zraněnou) myslí. Každopádně, dosažení vnitřní rovnováhy mezi naším koncentrovaným, aktivním a logickým levým a abstraktně vnímající pravým mozkem (resp. myšlením) je nezbytností, které nemáme šanci se vyhnout.
————-
A o porozumění pozadí tohoto procesu uvnitř Vás a o asistenci při postupu při odhalování Vaší podstaty jsou mnou nabízené konzultace a poradenství.
