To, co je třeba zahlédnout a rozpoznat, jsou ze zranění duše plynoucí tendence stavět se na odpor a asertivně prosazovat a bránit své ego. Právě tato energetika, je to, co nás oslepuje a znecitlivuje. Jde o často i podvědomou, „pod kůží zarytou“ reaktivitu s navyklou potřebou se bránit či naopak ustupovat, kde smyslem ega je nalézt buď sílu anebo aspoň úlevu v pozici, ve které se pohledem své mysli vidíme při porovnání se s druhými.

Ale dokázat rozpoznat a smysluplně vyhodnotit tento podvědomý proces v sobě prostřednictvím své mysli není jen tak. A právě v naší snaze toho dosáhnout ‚myslí‘ je největší ‚past‘. To není o tom, že by mysl sama o sobě měla být nějak „špatná“ či dokonce „nepoužitelná“, to rozhodně ne, spíš to berte tak, že k tomu není „stavěná“. Člověk přirozeně touží po co nejpříjemnější životní cestě, a mysl je naučená hledat „správnost“ v informacích a v postojích, které  ona sama „schválí“…

♠♠♠♠♠♠♠♠♠♠♠♠♠

Úvodní část mé práce s klienty je právě o tom – umožnit vám nahlédnout na sebe s porozuměním nejenom obsahu, ale zejména z pohledu své vlastní životní energetiky – jak z jedné ‚dispozice‘ může energeticky vyplynout životní projev s různými „tvářemi“ danými rozdílným vyústěním životního náboje, a jak souhrn ‚řady dispozic‘ představuje výsledný životní projev.

Ale informace, i když se toho zde můžete dozvědět opravdu moc, nejsou to skutečně podstatné. Teorie je jen určitý „prostředek“. Nezapomeňte, že naše vlastní mysl představuje na cestě k sebepoznání tu největší ‚past‘. A jen když tuto „teorii“ budete ochotni na sobě vidět a sami sebe „vnímat“, máte šanci se přiblížit podstatě, protože se samotnou logikou a znalostmi se daleko dostat nedá.

♠♠♠♠♠♠♠♠♠♠♠♠♠

Všechny extrémy lidského chování jsou projevem a důsledkem dysfunkčnosti lidské mysli a jsou součástí našich nízkofrekvenčních vzorců chování. Tyto vzorce nevznikly náhodou či  samy od sebe, ale tím, jak se lidská mysl tlačená emocemi rozhodne neakceptovat nepříjemnou a leckdy opravu i bolestnou realitu, a najde si „svou“ obrannou pozici. A na této vibraci to už není přirozené fungování! A vzhledem k tomu, když je mysl dysfunkční, není a nemůže být si své dysfunkčnosti vědoma, a je tedy nereálné a nemožné, aby sama sebe „opravila“.

Nejde o to nalézt „dokonalost“ a dosáhnout ji, jak má tendenci to uchopit mysl, ale naučit se nikoli přehlížet, ale přijímat svou nedokonalost...

Nesmíme zapomínat, že život je ‚vibrace‘ – stejně jako zvuk a světlo. A my se musíme naučit svůj život naučit ‚rozeznít‘ a ‚rozsvítit‘, protože tyto naše dispozice jsou velmi zranitelné a snadno se pokroutí, když se ze světla stane temnota a zvuk vyznívá disharmonicky… Je to hodně i o ukotvení, o kořenech, protože i struny mohou vibrovat jen když jsou součástí nějakého nástroje. A to  všechno se v nás „ukotvuje“ v dětství, a jen skrze děti je skutečná šance, že se i společnost změní…!

Nicméně, i dnes má šanci v sobě „probudit“ v pozadí skryté „vědomí“ každý jednotlivec. Naší mysli ale musí dojít jedna klíčová věc: to, co nás „ovládá“ je ve skutečnosti naše „levá“ mysl, která současnému lidskému druhu dominuje. Ta je díky svým dispozicím schopná se zaměřovat a sledovat jednotlivosti a porovnávat detaily, rozlišovat něco vůči něčemu druhému – např. protiklady, jako je černá a bílá, dobro a zlo. Ale podstata života není o logice a cestě doprava nebo doleva. Život žádný protiklad nemá. Život totiž není protikladem smrti – tím je narození.  A začít ‚vnímat‘ život uvnitř sebe nejde naší myslí. K tomu v sobě musíme obnovit vnímavost a (nefyzické) smysly pramenící z tzv. „pravého“ mozku – jednou z těch obecně nejznámějších je např. intuice.

Vnímat život pak znamená schopnost rozpoznat dysfunkčnost řízení života myslí a uvolnit v sobě určité „záklopky“ – bloky, které v nás tu „jinou“ dimenzi vnímavosti dokážou otevřít, protože my tuto vnímavost máme ve skutečnosti neustále k dispozici, pokud se před ní dokážeme přestat zavírat a bránit…